Už několik let běhám přespolní závody, krosy a běhy do vrchu. Ne jako atlet, ale jako obyčejný fotřík, který před lety vyhlásil válku obezitě, lenosti a vlastním výmluvám. A kupodivu neprohrál. 
A když už člověk pořád někde běhá a trénuje, dříve nebo později přijde, většinou od neběžců, nevyhnutelná otázka: „A maraton… ten už jsi běžel?“
Až dosud byla moje odpověď stručná: „Ne.“
Letos ale nastal čas tuhle odpověď změnit. Dne 4. října 2026 se postavím na start Olfincar Hradeckého maratonu.
Jaký je můj cíl? Především dobře natrénovat, nezranit se, nepokoušet se o útok na historické tabulky a hlavně maraton opravdu zažít. Jasně, že člověk potají pokukuje i po výsledném čase. V mém případě má tenhle sen velmi konkrétní podobu: 3 hodiny a 15 minut.
To v překladu do běžecké řeči znamená běžet 42,195 kilometru tempem 4:37 min/km, tedy rychlostí zhruba 13 km/h. Na papíře to vypadá docela nevinně. Jenže papír se nepotí, nebolí ho nohy a na 35. kilometru ho nezačne přemlouvat hlava, že gauč u krbu je vlastně mnohem lepší místo. Že číst knihy a psát všelijaké nesmysly je podstatně snazší a příjemnější než běhat a dřít, ať už je vedro, zima, lije jako z konve, nebo doma protestuje drahá polovička.
Součástí přípravy byla až dosud poctivá porce kilometrů, intervaly, tempové, volné i dlouhé běhy, regenerační výklusy, volné dny a také šlapání do pedálů, ať už na trekovém kole s brašnami na výletech, nebo na silničce.
Osobní rekord na půlmaratonu mám z Vysokého Mýta, kde se stopky zastavily na čase 1:25:01. Podaří se mi Hradecký maraton zaběhnout za 3:15:00?
To je otázka, na kterou budu znát odpověď až po doběhu, případně po krizi ?někde kolem 35. kilometru?. Jak to dopadlo, se dozvíte v krátkém článku o dlouhém běhu, který vyjde na mém webu Junior1977 - Běžecký blog ve 41. týdnu roku 2026, pár dní po maratonu.
Galerie
