
Můj první běžecký závod se odehrál někdy kolem roku 1986. Reprezentoval jsem naši vesnickou tělovýchovnou jednotu a na start jsme vyrazili modrou Škodou 100 plnou dětí. Bez pásů, bez sedaček, zato s odvahou, kterou dnešní rodiče už jen těžko pochopí.
Pokud si dobře vzpomínám, běželo se v Albrechticích u Lanškouna na škvárovém hřišti. Na nohou číny (plátěné tenisky dovážené z tehdejší Čínské lidové republiky za 54 Kčs), ?švestkově modré tepláky nebo červené trenky?, startovní číslo přivázané mašličkami a živá váha kolem třiceti kilogramů. Závod se možná jmenoval Závod vítězství, možná Běh pionýrů. Jisté není skoro nic. Kromě toho, co následovalo.
Po startu jsem se totiž nečekaně ocitl v první trojici z dvaceti dětí. Budoucnost vypadala slibně. Už jsem se viděl na stupních vítězů, možná i na olympiádě.
Jenže pak přišel zákeřný soupeř a nedaleko od cíle podtržená noha.
Krvavé koleno ukončilo mé medailové ambice rychleji než dnešní dopingová kontrola. Do cíle jsem se dopajdal jako předposlední a odvážel si především pocit obrovské křivdy.
A právě ta křivda byla možná důvodem, proč jsem se jednoho dne chtěl na start vrátit a účet vyrovnat.
Pravda, stalo se tak až ve 41 letech.
Ale to už je zase úplně jiný příběh v dalším fejetonu.



